Daňová kontrola
Správa daní v České republice funguje na principu tzv. samovyměření. Předpokládá tak, že daňový subjekt sám provede vlastní výpočet daně a současně je odpovědný za korektní úhradu včetně doložení příslušných dokumentů osvědčujících výši vyměřené daně. Uvedený systém přenesení odpovědnosti za řádnost daňových odvodů na druhé straně vyžaduje efektivní mechanismus prověření, zda došlo ke splnění daňové povinnosti. Zmíněnou funkci zajišťuje právě institut daňové kontroly, jenž je nedílnou součástí správy daní.
Zatímco dnes již zrušená právní úprava daňové kontroly v rámci zákona o správě daní a poplatků zůstávala stručnou a neurčitou, zákonodárce v případě daňového řádu (dále též „DŘ“) věnoval pozornost jejímu striktnějšímu vymezení. Je třeba zdůraznit, že většina ustanovení se utvářela v souladu s rozhodovací praxí českých soudů.
Výchozí úprava a rozsah daňové kontroly
Mezi základní ustanovení upravující řešený institut patří § 85 a následující daňového řádu. Právní předpis vymezuje předmět daňové kontroly jako: „Daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení.“ V tomto kontextu považuji za nutné zdůraznit, že správce daně smí kontrolu provádět pouze ve stanoveném rozsahu, který byl daňovému subjektu sdělen. Pakliže zde existují důvodné pochybnosti o stanoveném rozsahu, musí správce daně opětovně rozsah upřesnit, o čemž musí daňový subjekt informovat.
V minulosti se vedly rozsáhlé spory o tom, zda lze daňovou kontrolu provést i přesto, že neexistuje důvodné podezření o krácení daně. Rozpor v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu sjednotilo až stanovisko pléna Ústavního soudu. Současná praxe proto umožňuje provádět kontrolu namátkově, bez stanovení konkrétních důvodů, za účelem zajištění preventivního charakteru. I nadále ovšem správce daně nesmí postupovat šikanózním způsobem, který by zapříčinil nezákonnost celého procesu. Prověřovaný subjekt se v takových případech má možnost bránit prostřednictvím stížností upravených daňovým řádem či žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
Jde-li o rozsah daňové kontroly, dotýká se jakékoli osoby s daňovou povinností, bez ohledu na to, zda jde o plátce či poplatníka. Z věcného hlediska hraje rozhodující úlohu ustanovení § 2 odst. 3 DŘ, dle něhož se daní rozumí jakékoli peněžité plnění ve smyslu daně, cla či poplatku, peněžitého plnění v rámci dělené správy či peněžitého plnění, u kterého se obecně postupuje dle daňového řádu. V kontextu řečeného se tudíž daňová kontrola vztahuje na veškerá plnění citovaná v předchozí větě (rozhodující přitom není, zda jde o např. o daňový bonus či daňovou ztrátu).
Značné problémy v praxi působí časové neohraničení postupu v rámci kontroly. Daňový řád explicitně nestanovuje dobu jejího trvání, jediným vodítkem tak zůstává ustanovení § 148 DŘ, jež říká, že daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Jde o lhůtu prekluzivní, nicméně zákon počítá i s jejím prodloužením v případě některých skutečností zmíněných v § 148 odst. 2 a 3 DŘ (typicky za předpokladu, že došlo k podání dodatečného daňového přiznání apod.).
Konečně, zákon vyžaduje od daňových subjektů v rámci daňové kontroly poskytnutí součinnosti pověřeným úředníkům. Odmítne-li tak např. podnikatel zpřístupnění dokumentů či komunikaci se zaměstnanci, vystavuje se riziku pořádkové pokuty až do výše 50.000,- Kč z důvodu ztěžování průběhu řízení.
Ukončení daňové kontroly, následný postup
Zákon výslovně předpokládá sepsání zprávy nejen o ukončení daňové kontroly, ale i o zahájení a jejím průběhu, včetně hodnocení všech relevantních důkazů. V této fázi znovu platí informační povinnost správce daně vůči prověřovanému daňovému subjektu, který má současně možnost se k předloženým výsledkům kontroly vyjádřit. Jestliže správce po provedení procesu kontroly zjistí, že daň má být vyšší, než přiznaná, je oprávněn k doměření daně z moci úřední v intencích ustanovení § 143 odst. 3 DŘ. V daném případě zároveň nastupuje sankční mechanismus v podobě penále obsažený v § 251 DŘ, neboť daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit procentní navýšení z částky doměřené daně. V situaci, kdy správce daně skutečně doměří daň vyšší, než původně subjekt přiznal, lze podat odvolání. Závěrem dodejme, že zamítne-li odvolací orgán odvolání subjektu, doměřená daň se navýší také o úrok z prodlení ode dne původní splatnosti platebního výměru.
Mgr. Klára Sommerová